Školení rozhodčích, Třeboň, 18.-19.9.2009 „Po skončení hodiny se za mnou zastav ty, ty a ty.“ / „Modré pásky, pojďte sem!“ Takhle začalo další balení doboků do batůžků (a tentokrát i bílých košil a zhruba modrých kravat) pro deset Tong-iláků. A taky papíru a tužek. V případě Davida Břízy spousty tužek (děkujeme!). Zadání bojového plánu bylo jednoduché: bylo by dobré, aby ti, kdo se často účastní závodů, a ti, kteří se chtějí stát rozhodčími a/nebo trenéry, absolvovali kurz rozhodčích s možností absolvovat test nutný k obdržení licence rozhodčí. Proč by ne? První úskalí: být v pátek v 15 hodin v Třeboni v Auroře. V požadovaný čas jsme byli nastoupeni ve správné místnosti. Tongiláci v početní převaze. Registrace adeptů na licenci rozhodčích proběhla rychle a nenápadně. Pak jsme si ještě v tempu stihli nalít kafe, dostali jsme každý vytištěná pravidla EITF a začalo se na nás valit taekwon-do. Od pátku cca 15.30 hodin s dvanáctihodinovou noční přestávkou (ve smyslu aktivní odpočinek, měli jsme si alespoň 2x přečíst pravidla) a s 75 minutovou přestávkou na oběd do soboty do téměř 20. hodiny (pak jsme šli psát test, většina z nás polomrtvá, co jsme opravdu dobře uměli, to jsme napsali). Pravidla a zase pravidla, chování rozhodčích a tipy jak se nenechat přechytračit soutěžícími snadno a rychle. S pravidly EITF nás seznamoval p. Vrábel, MUDr. Kaňka a bc. Mácha. Přednes všech měl vysokou úroveň, fólie byly přehledné. Přednášející zastávali názor, že je dobré nejdůležitější informace zopakovat vícekrát. Fungovalo to, ty prazákladní věci jsme byli schopni napsat i do testu. Velice mile mě překvapilo, jak tenká jsou pravidla. Větička „ta konkrétní osoba má právo rozhodnout a tak to je“ pravděpodobně vydá za tlustou bichli. Nezvykle sebevědomý přístup. To nic neměnilo na tom, že pro úspěšné složení testu bylo třeba znát pravidla opravdu důkladně. A naši přednášející nic neponechali náhodě (myslím, že by mě opravili slovy „to ještě nic nebylo“). Pauzy samozřejmě byly, ale stačily na odběhnutí si a na dolití kafe, nikoliv na sáhodlouhé společenské diskuse. Největší zábava (zcela podle očekávání) začala, když jsme si oblékli doboky a šli se připravovat prakticky. Velice rychle jsme zjistili, kdo má kdy největší zodpovědnost, na jejich místa se logicky nikdo moc nehrnul. A taky na místa soutěžících. Třeboňský oddíl Won-hyo nám zajistil pohodlnou učebnu, tolik důležité kafe a vodu, milým překvapením bylo něco k jídlu, ale (nějaké krotké) soutěžící nedodalo J Evidentně bylo velice těžké cvičit s plným vědomím, kolik lidí vás bude posuzovat a své soudy vynášet nahlas. Hlavně v tulech. Ale taky velice přínosné, pokud se na to člověk dokázal podívat jako závodník (myslím, že v tu chvíli bych to nedokázala). Toto posuzování působilo i jako zpětná vazba – trenér nám tisíckrát říkal jak a co cvičit, tady jsme viděli to samé jiným úhlem pohledu: technický obsah, síla, rovnováha, kontrola dechu, rytmus + přidělení/nepřidělení bodů. Řekli jsme si základy udělování počtu bodů. Sami jsme našim „soutěžícím“ body přidělovali. A došlo na psinu kolem podávání ruky místo formulářů. Pro mě osobně bylo obrovsky zajímavé sledovat Přemka Šestáka a Honzu Chaloupku ml. coby středové rozhodčí. Překvapivě hodně času (měla a mám z toho dobrý pocit) se věnovalo pozdravu a prezentování výroku rozhodčích. Pravidla jsem si z pátku na sobotu přečetla jenom jednou. Zodpovědně musím říct, že to nestačilo (to nemá nic společného s tím, jestli jsem udělala test napoprvé). Od školitelů jasně zaznělo, že je třeba si pravidla přečíst alespoň dvakrát. No, nelhali. Nakonec napsalo test všech deset Tong-iláků J Polovina uspěla, polovina uspěla výborně. Mně se to jeví jako skvělý výsledek. A dál? Dostali jsme licence. Většina z nás dostala svou první rozhodcovskou příležitost pod dohledem zkušených rozhodčích na MČR v kategoriích žáci, žákyně, junioři, juniorky a veteráni. Bez ostudy. O tomhle jinde. j.