Letní soustředění, Sezimovo Ústí, 20.-27.8.2011 Sobotní ráno v tradičním duchu: v 8.30 hodin sraz. V 8 hodin na místě srazu nebyl nikdo, v 8.15 hodin prakticky všichni. Na místo srazu mě vezl kamarád, který kdysi dělal závodně házenou. Když viděl mé bágly, začal se nezřízeně smát. Mumlala jsem něco o chráničích a raději jsem nevysvětlovala, kolik triček, ponožek, spodního prádla a doboků mi připadá adekvátní na osmidenní soustředění. A bot. Standardně nepoužívám na výlety přepočítávací koeficient „krát hodně“. Reputaci mi zachránil Jakub G., který přijel mezi prvními, otevřel kufr tranzitu, kolegovi vysvětlil, že ty dvě třetiny obsahu kufru jsou jenom jeho věci a že má ještě další na zadní sedačce. Jak přijížděli další a další lidé – většinou ostřílení soustřeďoví mazáci – bylo čím dál jasnější (až na jednu nepochopitelnou výjimku, která možná vlastní Pratchetovo Zavazadlo), že věci na tkd soustředění do ranečku nezabalíš. Navíc těžko odhadnout co s sebou, když v první polovině srpna bylo málem babí léto a nám meteorologové hlásili tropy. Jak už teď víme, tropy začaly právě dnem, kdy jsme vyrazili na soustředění. Pro jednou jim to vyšlo. Stoprocentně. Už na srazu jsme se rozepsali na buňky pro pět osob (3+2). Potom jsme se rozesadili do aut a autobusu a vyrazili do Sezimáku. Smůla. Tam, kde jsme si cestou dávali kafe, měli definitivně zavřeno. Třeba bude příští rok všechno jinak. Protože už prostředí Sezimova Ústí dobře známe, ubytování proběhlo velice rychle. Bylo sice mezi námi hodně lidí, kteří soustředění absolvovali poprvé, ale ti se rychle zorientovali. Před obědem proběhlo krátké setkání v tělocvičně, na kterém se ujasnila pravidla pro soustředění. Kdy jsou tréninky, kdy je jídlo, kde jsou hranice možností (a délka vodítka) pro různé věkové skupiny a co je normální hygiena. Sice se tomu vždycky zasmějeme, ale v mezilidských vztazích to může dost pomoci, že? Trenér nemusí ráno bodovat pokoje a posílat děcka po třech dnech převléknout. Kromě neděle byly ráno od 7.30 hodin rozcvičky. Komentář „roubík do pusy a pak se teprve ohnout“ není daleko od pravdy. Naštěstí je trenér fyzioterapeut a na snídani i starší ročníky odcházely relativně křepce. Po snídani chvíli čas na lotroviny. Od 10 hodin trénink služebně mladší skupina (pod okny relativně ticho), od 11 hodin služebně starší skupina (na ubytovně relativně ticho). Po obědě čas na lumpárny, ale v té době sluníčko dost pralo. Od 16 hodin společný trénink vzhledem k počasí hodně prokládaný časem na pití a polévání se. I na nástup jsme směli přijít rovnou bez kabátu od doboku (věc nikdy nevídaná). Páteční odpolední trénink dokonce odpadl (důkaz, že se blíží apokalypsa). Pak byla večeře, od osmi hodin ještě kondiční trénink. Proto jsme večeřeli opatrně. Starší skupina potila krev s panem trenérem, mladší skupina s asistenty trenéra (většinou Háňa a Tygr). Ozývaly se hlasy z mladší skupiny, že chtějí na kondičky k panu trenérovi. Jj, makejte, trénujte, páskujte, taky se dočkáte. Jídlo bylo na jídlo, tentokrát se hodně dojídalo a vzhledem k vedru jsem si rychle ujasnila, že v polévce je voda. Na dokreslení osmi hvězdiček k nápisu Jídelna to nebylo, tak normálně. Je fakt, že paní kuchařky dokázaly překvapit. Když v pátek k večeři místo plánovaného rýžového nákypu pochystaly smažený obalovaný sýr. Ukázalo se, že jídelní lístek čte hodně lidí. Asi spoléhali i na páteční večerní (před-)rozloučení se soustředěním. Smažených sýrů bylo tolik, že nám je paní kuchařky daly i studené na večer. Zblajzly se spolu s chlebíčky, melouny, dorty, brambůrkami a soletkami. Jedna věc (kromě toho v cukrárně) mě v celém Sezimově Ústí neuchvátila – kafe. V jídelně ho v životě neochutnali a pokusili se mu přiblížit podobnými surovinami. V námi dříve oblíbené hospodě, kam jsme ještě loni po obědě docházeli, se ho odnaučili. Pak jsme zjistili, že nevaří špatné v cukrárně na náměstí. Další výhodou bylo, že je u cukrárny pergola a kromě slušnýho kafe mají další plus – točí Plzeň. Večery měly dva vrcholy. Tím prvním bylo, že pan trenér měl na soustředění narozeniny. Byly z těch mimořádnějších. Seděli jsme tak normálně v hospodě, v jednu chvíli Háňa zmizela takovým stylem, že si toho málokdo všiml. Když tedy pan trenér opatrně oznámil, že má dneska narozeniny, cukaly nám koutky, protože za ním zrovna Hanka tahala dort z chlaďáku, zbytek už měla domluvený v kuchyni. Protože na dortu byla woo-doo postavička pana trenéra a taky protože se u VI. danu předpokládá slušná znalost práce s nožem, nafasoval pan trenér kudlu, cifru s počtem přítomných (prvočíslo, další důvod se z logistických důvodů včas o-/vy-mluvit. Řeznická chirurgie mohla začít. Všichni doufáme, že to byl pro pana trenéra Kaňku příjemný večer a hlavně ať se mu splní všechna přání, která zazněla i nezazněla.Druhým vrcholným večerem byl večer před koncem soustředění. Každý dostal účastnický diplom z rukou pana trenéra, který ho při té příležitosti krátce představil. I když se letos kvůli přípravě na MS nemohli soustředka zúčastnit naši – aktuální – reproši (kteří ale alespoň na kratičkou chvíli přijeli, rádi jsme vás zahlédli), bylo i toto představení jednotlivých taekwon-distů na jeden oddíl dost impozantní. Doufám, že to našim mladším kamarádům dalo víru, že když budou makat, mohou lecčeho dosáhnout. Ještě jsem nezmínila, že se i letos přes těžká vedra konala celá řada turnajů a byly velice početně obsazené – pinčes (první dvě místa jasná, ano, pan trenér a Víťa), basket, fotbal a volejbal. Slavnostní vyhlášení včetně pořádných medailí a výher pro první tři místa se konalo při slavnostním večeru.Pro mě dalším vrcholem soustředění byl okamžik, když Hanka Šiveňová (Hanousková) v pondělí prohlásila, že jí bolí nohy. Zapátrala jsem, jestli my ostatní nejsme po smrti.Letos bylo neskutečně vos. Pár žihadel padlo, nejhůř dopadla Verča, která se musela jet ukázat pánům doktorům na pohotovost. Jestli je pravda, že je hodně vos jednou za čtyři roky, máme na nějakou dobu klid.Kromě Hanky (asistentky trenéra) a pana trenéra Kaňky byli na soustředění i další lidé. Poděkování patří všem kamarádům, kteří přijeli a ostatním tak dělali milou společnost, asistentům trenéra (tady mohu vyjmenovat Hanku a Tygra (viz výše), Honzu P. a samozřejmě i další, kterým bych vzhledem k pozdnímu odevzdání článku nerada upírala zásluhy). Víťovi za kvalitní proslov. Největší poděkování tradičně patří panu trenérovi, který se od jara staral o to, abychom vůbec mohli odjet, na soustředění z nás na trénincích dostával víc než o čem jsme si mysleli, že jsme toho schopni (výpadek za léto do nás narval nejpozději v půlce soustředění) a při tom jsme se nijak nezranili. A taky nás nechal, ať máme prostor a čas se skvěle bavit. Děkujeme.j.