O nutnosti na vlastní kůži zažít sportovní boj na závodech mě přesvědčila Zuzka, protože chtěla soupeře na závody. Což je vzhledem ke kategoriím holý nesmysl. Taky vzápětí vynalezla zkouškové období.Od Lukyho jsem věděla, že zuby (tedy chrániče na zuby) nejsou na chuť nic moc. Říkal něco o téměř antiperistaltických vlnách, jen méně sofistikovaně. Od Kuby a Rimmseyho jsem věděla, že tvarování chráničů na zuby taky není nic moc a je polozbytečné. Závěr: nelhali. Od kohosi dalšího jsem věděla, že se s tím špatně dýchá a že se snaží zuby neplivat ven. To mi nějak nepřišlo (ani v kotrmelcích). Spíš přemýšlím o tom, jak se vyhnout odření dásní, a že mám docela kliku, že nemám moc velký kapřák (předkus horních zubů). Taky jsem před soutěžemi musela pořešit chrániče rukou, protože ty moje už vyšly z povolené módy a rovnou tedy i chrániče na nohy, protože jednak to pak není každý pes jiná ves a protože nikdy nevíte, kdy se vám hodí náhradní díly. Protože zatím nevím, co chtít od chráničů holení, tak jsem si je půjčila od Vendulky (děkuji!). Pro začátek jsem zjistila, že mi budou stačit kratší, že je není třeba mít přes půlku kolen.Zjistila jsem, že nebylo úplně geniální lpět na starých osvědčených věcech a zvykat si na nový typ chráničů 2 úterní tréninky před závody. Jsou uzavřenější, potím se v tom jinak (ve smyslu víc) a vytvářejí se trochu jiné úderové plochy. Taky se do nich zatím leze pomaleji. Ale to přijde.Asi nebyl úplně nejlepší plán se zeptat našeho trenéra, jestli mi nechce rozmluvit závodění ve sportovním boji. Sice bylo znát, že je to zase jedna z mých geniálních otázek, nad jejímž smyslem je lepší se zamyslet, jestli nemá nějaký normální obsah, ale to bylo tak všechno. Jenom jsme se domluvili, že Open v Třeboni není nejlepší místo na premiéru, protože je statisticky významná pravděpodobnost, že bych si na pár vteřin stoupla proti černému pásku. Ve vymlouvání oslovin naprosto skvěle zafungovala ta část mých přátel, kteří nedělají taekwon-do. Tongilákům to přišlo možná legrační, možná zajímavé, ale ne šílené. A moje rodina je trénovaná, i když části zatím musím stále opakovat proč si myslím, že bojové umění je méně nebezpečné než můj předchozí dlouholetý koníček.Tak jsem tedy vyrazila do Gerbery, kde bylo pár věcí jinak – místo 3 minut minuta, takže fičák, mohlo padnout i více než 2 údery po sobě, údery do zad se neřešily. Dan R. mě odpoledne požádal, abych mu koučovala. Sice mě pobavil, navrhla jsem mu jiná řešení a upozornila ho na to, že budu dobrá právě jen na vázání tkaniček. Protože základy štrikování i uzlování mám, šli jsme si stoupnout k ringu a kamarád se v mezičase vydal hledat zkušeného kouče. Vrátil se s nepořízenou. A tak Danovi děkuji za hodně cennou zkušenost. Při jeho zápasech jsem samozřejmě nespala. Počítala jsem s tím, že až budou senioři, požádám pro změnu jeho, ať to taky vidí ze židle. Přijela jsem s cílem přežít a neznechutit si matsogi. Když začalo matsogi seniorů, rozumně jsem si vzala chrániče na holeně a nerozumně na nohy. Nebyly rozpisy, nemohla jsem vědět, že jdu rovnou do finále, které bude za 4 hodiny. Na to, jaká byla teplota podlahy, jsem to vydržela docela dlouho. Ale vím přesně, proč jsem v pondělí nešla do práce. Cenná zkušenost, kterou už nezopakuji. Před matsogi jsem si říkala, že to bude parádní ostuda, až neudýchám ani 3 minuty a až dostanu pořádně namláceno kvůli tomu, že se mi vykouří z hlavy všechno, co jsem se naučila (což se taky stalo :o) ). Když jsem definitivně zjistila, že fakt jdu rovnou do finále, kdoví kdy a že si svoje první soutěžní matsogi odbudu na jediném, zato dobře osvětleném ringu, začala jsem bublat. Nikdo po cholerikovi nemůže chtít, aby k něčemu podobnému přistupoval s námořnickým klidem. Oprava, po hladovém cholerikovi… (protože jenom blázen by šel najedený na špičky a nechal si namlátit, že? A od pravého poledne nebylo jisté, kdy na ty špičky půjdu) Hodně pomohlo, že jsem tak nějak tušila s kým půjdu do ringu a holčina vypadala, že lidi nemlátí. Je fakt, že jsem si myslela, že bude o fous pomalejší :o) Hm, když nakonec došlo na nejhorší (tím myslím vlastní zápas), tak mi ani nějak nevadilo, že jsem se párkrát vyválela po podlaze. Nevím kolikrát. Jenom vím, že jsem lítala vzduchem parádně. Po minutě jsem si říkala, že už jsem pochopila, že by to mohlo skončit. Po minutě dvacet už to bylo tak jako jedno, naběhl autopilot, to je pak půl práce. Obě jsme věděly, že nedáme kůži zadarmo, ale že je rozhodnuto. Sice jsem zkusila od začátku přemýšlet, ale bylo to kontraproduktivní. Kopy byly k ničemu, zastavovací jopcha mi nikdy moc nešlo a stejně nešlo. Přestala jsem si myslet, že jediným účelem běhání po zadu při tréninku je urvat si nějaký sval nebo se cestou vysekat. K radám kouče (trenér Kaňka, děkuji) můžu poznamenat jenom to, že měl pravdu. Zase tolik toho nechtěl. No ale to fakt nešlo :o) Třeba to půjde jindy. Když jsem toho měla plný zuby po minutě, rozhodla jsem se, že je třeba zjistit, jak strašný jsou 3 minuty.Po zápase ke mně byli Tongiláci milí. První dvě hodnocení byla „napoprvý dobrý“. Pak mě (asi přátelsky) totálně sjel David Břízů – „Kdes měla ty ruce? Tady! – Tady maj být!!“ Jak mám asi vědět, kde jsem měla ruce? Ale mám obouchaný obličej a ne břicho, tak asi nelže. Za chvíli mě na ruce upozornil i Luky. Oběma děkuji. A taky trenérovi.Lidi říkali, že člověka všechno bolí až když vyleze z ringu. Vylezla jsem z ringu. Dala jsem sama sobě si ještě 5 minut. A – ještě jednou bych chtěla poděkovat své soupeřce, že mě nezmlátila, i když mohla.