Z archívů autorů jsme obdrželi články o akcích, jež se konaly v minulých měsících. Věříme, že si po čase rádi oživíte své vzpomínky… Autorům děkujeme. Zkoušky na TS kup, České Budějovice, 25.3.2010 Zkoušky se konaly ve všední den ve čtvrtek, což někdy, ale ne úplně často, bývá. Samozřejmě nás zaměstnávala otázka, kdo bude zkoušejícím. Bylo jisté, že to nebude mistr Hwang, který je v tuto chvíli ve své rodné zemi, a nějak vznikla fáma, že to bude náš trenér a pan Prokeš z Velešína. Náročnost našeho trenéra přibližně tušíme, velešínský trenér byl velkou neznámou. Zkrátím to – zkoušejícím byl náš trenér Kaňka, který vůbec neví, jak jsme na pana Prokeše přišli, a jeho hodnocení bylo oproti mistru Hwangovi o procento přísnější. Dodnes mi není moc jasné, jak stíhal to kvantum lidí hodnotit, psát známky a podepisovat průkazky. Vedla, velela a na konci bouchala razítka Hanka Hanousková, díky. Ke zkouškám se dostavilo opravdu hodně uchazečů o vyšší technický stupeň. Na nástupu stáli v sedmi řadách (obvykle bývá pět). Jak trenér upozornil, jednalo se o termín pro dětskou skupinu, kterou jenom měli doplnit žadatelé z dospělácké skupiny, kteří nestihli anebo se ještě nemohli zúčastnit minulých zkoušek. Je pravda, že díky takovému množství uchazečů byly zkoušky dlouhé, tolerovalo se odejít si na záchod, což jsem zažila poprvé. Jak jsme tak seděli naboso na zemi, ocenili bychom vlněné ponožky :o) Seděla jsem vedle modrých pásků a i když nervovali ze zkoušek, byli na tom úplně stejně. Adeptů na 9. kup bylo asi nejvíc, mile mě překvapil můj kolega Kája K., který na svých prvních zkouškách pozdravil kdy měl, zacvičil co měl, poctivě si odpočítal 5 kroků čelem ke zkoušejícímu a pak se teprve otočil a odešel. Další obrovský dojem na nás udělala asi metrová slečna s úžasně upravenými vlasy, která zacvičila naprosto senzačně. Jestli ta nebude jezdit na závody, tak už opravdu nevím kdo. Do žáků a žákyň by se rozhodně někdo hodil. Za tuto kategorii na závodech soutěžící sourozenci Klimentovi se zkoušek zúčastnili taky. Mají už trochu vyšší technické stupně a jejich ostřílenost byla zřejmá. Těžkou pozici měl jediný uchazeč o 7. kup. Cvičit sám je nejspíš neskutečně těžké. Ale nemít domluveného sparring-partnera, tak to přesahuje moje měřítka odvahy. Situaci zachránili trenér a Vašek R. tím, že trenér požádal Vaška, ať coby sparring vypomůže. Vašek zvládl situaci obdivuhodně a i svoje zkoušky zvládl dobře. Vašek sice má dál svůj skromný postoj, ale i ve sparrinzích ví kam má jít, kdy tam má jít a na jakou vzdálenost má jít. Přestože jednokrokové sparringy bez domluvy jsou až na druhý kup, trenér vyzval uchazeče o 3. kup, aby cvičili bez domluvy. Jak lidi očima dokáží zařvat „cože?!?“…. Ale zvládli to všichni :o)) A bez dlouhých pauz. Sice mě tam Verča Š. v jednu chvíli dost překvapila, ale vím jistě, že plynulá, absolutně chybná reakce zůstala pro laického diváka neviděna. Verče to naštěstí nevadilo a já jsem zkoušky neskládala. Omlouvala jsem se jí potom dlouze. Roman V. si jako sparring partnera domluvil Honzu P. Když jsem pak viděla, jak Honzu, který za chvíli dělal svoje vlastní zkoušky, prohnal, začala jsem být zvědavá, co bude dál. Honzu později ještě prohnala Zuzka, ale měl malou pauzu na vydýchání, protože tam byli i další adepti na 3. kup. Doufám, že když zjistil, že tohle všechno přežil, že si vyzkouší na závodech matsogi. To nebude těžší :o) V tom mezičase cvičili dva Davidové, jeden Lukáš a jeden Jakub. Když cvičili tuly, hrozně dobře se na ně dívalo. Ale když cvičili coby dvě dvojice sparringy, bylo to peklo. Cvičili parádně, ale na obě dvojice naráz se člověk dívat nemohl. Tohle bych opravdu ráda viděla ještě jednou, postupně. Jakuba extra ráda mít nemusím, ale i z toho mála, co jsem zahlédla, klobouk dolů. A to se od těch čtyř nadstandardní výkon dopředu očekává. Na zkouškách se „jen tak“ bylo podívat několik oddíláků s mistrovkými pásky a skoromistrovkými pásky. Taky jsme měli návštěvu z řad bývalých členů, což bylo milé, děkujeme. Nezbývá než všem popřát k úspěšnému složení zkoušky na vyšší technický stupeň, nepochybně zdaleka neposledníj. 1. celorepublikové setkání STM, Nymburk, 27.3.2010 „Ahoj, jedeš na eSTéeMka?“ „Ne.“ „Proč ne?“ – následuje čtyřstránkový výpis předností takového podniku. Za 14 dní: „Ahoj, tak já jedu…“ „Kam jedeš?“ …chcete-li mít klidné víkendy, nepořizujte si mimooddílové známé.Zabalila jsem si batůžek pro změnu s kravatou a vyrazila na vlakové nádraží. Sešlo se nás tam téměř naráz pět i s Danovou maminkou, která velkoryse pustila Dana s námi. Ve složení Honza P., Dan, Kuba K. a Jitka jsme vyrazili do Prahy, kde jsme se přivítali s třeboňskou Lenkou Mojžíšovou, část z nás absolvovala opravdovou exkurzi po vlakovém nádraží a pokračovali jsme do Nymburka. U recepce jsme se uvítali s Mirkou, Verčou Š., Ivčou a Péťou a samozřejmě jejich tatínkem. Zdaleka tam nebylo tolik lidí jako při jiných svazových závodech. Ubytování, vážení atd. proběhlo docela v pohodě. Jedinou změnou bylo, že jsme nevystupovali a neuvažovali jako Tong-iláci, ale jako Jiho-češi. Vzhledem k dlouhodobě výborným vztahům s Won-Hyo Třeboň nevznikl žádný zádrhel. Po vážení si Tong-il vzal stranou trenér MUDr. Kaňka a řekl nám, kdy bude večerka (poslechli i dospělí :o)). Při večeři jsme se už zase coby Jihočeši od našeho trenéra dozvěděli, v kolik máme být ráno na závodech. Ráno po snídani jsem dorazila na místo závodů. Kuba s Danem už tam spali. Pak dorazily ostatní oddíly. Pak dorazilo Won-Hyo (teď přeháním). Zjistili, že jsme na našem tradičním místě u dveří. Vzhledem k tomu, že Tong-iláků bylo opravdu méně než Won-Hyoáků, bafli jsme tašky a šli se dívat na ringy odjinud. Pak byla porada rozhodčích, kde jsem zjistila, že jsem u speciálů, což mě zaujalo. Michal Bor nám s Lenkou a Dominikou dělal hlavního ringového. Troufám si říct, že jsme byli docela sehraný tým. Každopádně mi byli po celý den příjemnou společností. A tak jsem zjistila, kam se poděla paní, kterou jsem před čtyřmi lety obdivovala v Třeboni při wiroku, kdy zbořila loktem nějak moc desek. No pro taekwon-do je tu pořád :o)) Trochu jsem se obávala, jestli budu při speciálech stíhat registrovat úderové plochy ap. Hodně mi pomohlo, že jsem se jela do Třeboně podívat na rozšiřující školení, díky kterému jsem si rychle vzpomněla, kde mám jako rozhodčí stát. Nemusím vysvětlovat. Při nomo chagi mě překvapilo, kolik se najednou před ostrým pokusem v prostoru vyskytne turistů. S jedinou výjimkou tentokrát všechno 6. kupy. Hodně lidí nevědělo, že se závodník pásky dotknout smí, pokud ji nesejme. Tradičnímu vánkovému efektu odlétávání pásky udělal dost přítrž Michal Bor, který chtěl, aby se magnety na pásce dávaly „až za roh“. Jednoznačně to bylo regulérnější. Taky by mě nikdy nenapadlo, jakou zábavou může být losování. Pokud se třeba vylosovalo bandae dollyo chagi, kouče to docela rozveselovalo. Nechovali se nekorektně. Jenom měli zkušenosti. V každém případě sportovní schopnosti některých závodníků byly na hranici uvěřitelnosti. A za hranicí uvěřitelnosti pro běžného málo sportujícího člověka. Vzhledem k tomu, že jsem měla být většinu dne u speciálů, těšila jsem se, že se v mezičase podívám na naše závodníky. Ono sice na nějaké mezičasy došlo, ale… Stihla jsem tak tak zaregistrovat Verču Š. při matsogi, která mi svým výkonem vyrazila dech. S minulými závody se to ani nedalo srovnávat, fakt daleko lepší.Protože se speciály zvládly v rozumném čase – jak se ostatně i původně předpokládalo – ještě jsme chvíli posuzovali matsogi spolu s rozhodčími, kteří původně posuzovali wirok. Michal Bor coby předseda poroty nám vylepšoval bdělost tím, že nás po skončení soutěže vždy o jeden roh posunul. Docela to pomáhalo. V jednu chvíli jsem měla veliké štěstí, že jsem neseděla v rohu u diváků při soutěži družstev, tam to musela být příprava na peklo. Takhle mi běhal z povzbuzování mráz po zádech a musela jsem se hodně, hodně soustředit. V našem ringu soutěžil i Kuba K. Jednu chvíli soupeře zajímavě zmátl tím, že se v ringu pohyboval, jako když jsme byli skoro začátečníci. Soupeři skutečně trvalo asi polovinu času než mu to došlo, ale to už měl Kuba nastřádáno dost bodů. Ve finále nastoupil proti dalšímu Jihočechovi. Dvě třetiny času jasně vedl Kuba, pak dostal pár nepříjemných zásahů, poslední třetinu bodoval občas a byla z toho remíza. Pak na rychlou smrt dostal bodovaný zásah od soupeře. Jako rozhodčí jsem si sedla na ruce a nefandila. A na konci jsem zvedala jiný praporek než bych si z hlediště přála. Život chtěl, že za mnou ještě přišel předseda poroty a ujistil se, že jsem zásah od soupeře viděla ve svém rohu skutečně. Nemusela jsem dlouze argumentovat.Nezmínila jsem, že v průběhu závodů mezi ringy procházeli pánové Teslík a Mácha a sledovali dění. Dělali to takovým tím přirozeným způsobem, který nikoho neznervózňuje. Hlavní rozhodčí Kaňka se zašel taky podívat nebo něco prohovořit, pokud ho něco zaujalo. Jako hlavní rozhodčí musel sledovat všechny ringy. Až na výjimky nevím, jak kdo z našich soutěžil. Ale cinkali všichni. Mirka si odvezla pohár pro nejlepší juniorku B, Jihočeši brali druhé místo.j. Mistrovství Čech, Nymburk, 10.4.2010 Na dlouhou dobu poslední závody proběhly opět v nymburské sportovní hale. V pátek panovaly trochu zmatky, v našem oddíle nezvyklé. Nicméně – kdo se měl zvážit, zvážil se, kdo chtěl přespat, přespal, kdo měl přijet, přijel. Proběhlo přivítání, zaregistrování, ubytování, společenská setkání. Trenér MUDr. Kaňka povolil se společensky setkávat do 22 hodin, takže klasika. Kdo chtěl, měl druhý den ráno snídani, v 8 hodin jsme měli být v hale. Zvládli jsme to všichni – rozhodčí, koučové i soutěžící. Avizovaný začátek v 8.30 hodin byl asi dodržen. To už měli hlavní rozhodčí Kaňka a rozhodčí Vendulka K. a Honza P. poradu rozhodčích za sebou. Honza i tentokrát chameleónil mezi dobokem a sakem. Do doboku se převlékl včas, do saka nechvátal a pak chvátal. I tak se sbírají zkušenosti. Na nástupu jsme se dozvěděli, že hned po tulech žáků proběhnou tuly seniorů. Asi se to organizačně osvědčilo, bylo cca 140 soutěžících a končilo se v 15.30 hodin i s třičtvrtěhodinovou pauzou na oběd, která byla vyhlášena pro soutěžící i rozhodčí už při nástupu. Byla jednoznačně větší pohoda na jídlo. Pokud víte, že sice odešla většina rozhodčích na oběd, ale ještě nemáte odsoutěženo, nenaplánujete si pauzu. Ani krátkou. Z celých závodů mám pocit pohody. Na konci závodů ještě přibylo několik milých překvapení nejen pro některé konkrétní kamarády z oddílu (viz dále). Všechno se samozřejmě nepovedlo, ale to je normální. Verča Š. přešla mezi juniorky a dobrý. V tulech nepřestanu chválit Chajdu. Zase paráda. Jungi dokončil tul spolu se svým soupeřem mrtvý smíchy – chybovali oba, rozhodčí se rozhodli přiřknout vítězství jeho soupeři. Mirka si prošla finálem tulů vítězně. David B. i Jakub G. zacvičili pěkně v tradičně nabité kategorii. Bráškové Vondřejcové se ve své kategorii potkali s Malým Jungim, který v sestavě chyboval, ale zkusil čarovat. I když se v tu chvíli rozhodčí zdánlivě koukali vedle, neoblafl je. Luky M. s Rimseyim si zkusili wirok, Rimsey úspěšně, bral třetí místo. Honza P. wirok oželel, aby se ujmul rozhodcovských povinností. Překvapivě se někdo přihlásil do wiroku seniorek, což jsem tedy nečekala. Seniorky – soupeřky – taková vzácnost! Je třeba si je vozit s sebou. Kde brát a nekrást? Na Tong-iláky se dobře koukalo ve speciálech. Když si David S. zkoušel nomo chagi, rozpleskl se až o tribunu. Při ostrém pokusu nomo bez problémů dal. Za juniory se do speciálů přihlásili Roman a Luky. Roman využil čas před vlastní soutěží a zaskákal se, dobrou radou mu pomohl Kuba K. Oba junioři si vybrali jako nominační techniku nopi chagi. Luky ví, kde to mohlo být lepší (skákal nahoru a díval se dolů). Roman těžko mohl skočit lépe. Jako jediný skočil nominační techniku. Rozhodčí oslovil se žádostí, že by si chtěl skočit nomo chagi. Řekli „beze všeho, máte to nastavené“ a šli si plnit své další povinnosti. Roman skočil a rozpleskl se o tribunu. Deja vu. Předcházelo tomu, že přeskočil skokem mohutnosti obě pásky, desku (!) a pokopal držiče desky. Když se posbírali, zhmotnil se vedle Chajda (přijít nemohl) a poradil Romčovi jak si má poskládat nohy. A kdy. Když Roman zjistil, že už vlastně ten den nesoutěží, zkusil si ještě dollyo chagi. Do výšky to nestačilo, s technikou by nebyl problém. Verča Š. a Jitka měly samostatné kategorie v matsogi. Dojít si pro medaili bez boje je neskutečně trapné. Ani názor trenéra Kaňky, že je problémem soupeřů, že nepřijeli, ten pocit nepřetaví do něčeho přijatelnějšího. Navíc se taková medaile oddílu do celkového hodnocení nepočítá. Stalo se dobrým zvykem Tong-iláků hecnout se a myslet i tímto směrem. Pokud je soutěžících méně než čtyři tak se sice medaile taky nepočítá, ale to je něco alespoň trochu jiného. Rimsey bral za finálové matsogi stříbro. Dost to překvapilo jak jeho, tak nás a zjevně i kouče soupeře. Moc možná nechybělo a mohli se ve finále potkat dva jihočeští přátelé, ale Bořek z Won-Hya si bohužel zase stihl včas vyhodit rameno. Poprvé jsem viděla Jakuba G. bojovat se soupeřem, který proti němu používal taekwon-do. Jakub byl sice stříbrný, ale dobře se na zápas koukalo. Trochu si potřebuji popřemýšlet o kategorii seniorů, ve které soutěžili David B. a David S. Zatímco David B. měl po zápase pocit, že se dal soupeř zvládnout, proti stejnému soupeři měl David S. úplně jiný pocit. Viděla jsem finále, ve kterém měl David S. mírnou převahu, i když se zdálo, že by mohl více bodovat. David sice skutečně vyhrál, ale výsledek ho naštval, protože podle jeho názoru na soupeře neměl. Divím se, že neposlal kouče proti sobě podat protest. Zajímavé. Ale protože Davida zajímá i DO, tak ne překvapivé. V oddíle je dost oblíbený a zrovna v Tong-ilu by pouhá sportovní úspěšnost rozhodně nestačila. Kuba K. si odbyl svoje první závody za juniory A. A obstál. Ozdobou a téměř posledním soubojem dne bylo finálové matsogi mezi Chajdou s koučem Honzou Š. a Jungim s koučem Hankou. Dělali jsme si legraci s Honzou Š., že vyhrál, Chajdovým jediným komentářem byl pobavený a shovívavý úsměv. Veliký dík oběma našim koučům. Honza Š. nám dělá v poslední době kouče pravidelně, už známe jeho přibližné zvyky a jak dlouho dopředu se máme jít objednat pro matsogi. Háňa když zavelí, zvedne i dva sousední oddíly. Takhle na nás :o) Doufám, že můžeme gratulovat k čerstvě složené trenérské třídě. Na chviličku z haly odešla, aby mohla písemně přesvědčit i o své teoretické připravenosti pro práci trenéra. Tong-il byl vyhlášen druhou nejúspěšnější školou dne. A teď pozor – Mirka spolu s další jihočeskou soutěžící z Won-Hya byly nejúspěšnějšími juniorkami B. Verča D. byla nejúspěšnější seniorkou B, samým překvapením jí odumřely nohy na cestu k bedně i zpátky, nejúspěšnějším seniorem B byl vyhlášen David Strnad. Nejúspěšnějším seniorem A byl vyhlášen Chajda. (Nejrychleji přebírajícím byl vyhlášen Chajda.) Gratulujeme, dobře se to poslouchalo.j. Letní soustředění 2010 Takže Sezimovo Ústí. V mnoha ohledech pozoruhodné místo. Vlastní obyvatelstvo jej rozbořilo a opustilo poslední březnové noci léta Páně 1420 a zřejmě vědělo, proč tak činí. Asi to tak mělo zůstat, leč člověk snadno zapomíná a už v první třetině 19. století se našlo pár dobrodruhů, kteří se rozhodli přivést město zpět k bývalé slávě. Podařilo se. Tvrdím a přísahám, není v Čechách druhého tak upraveného a načesaného města. Zejména pak naše působiště, novější Sezimovo Ústí II. se svými zeleninovými plantážemi, jež malebně oživují rytmus kolektivní výstavby z padesátých a sedmdesátých let minulého století, činí dojem přímořského letoviska. Tedy až na to moře. Vše je do posledního stébélka srovnáno, do posledního smítka vymeteno, jen aby nebyl rušen duch ospalé pohody, líně si vanoucí nad krajinou u Lužnice. Živého člověka takřka nepotkáš, zda to bylo letní výhní či roztomilým kozervativismem místních, těžko mi soudit. K zdejšímu folklóru: Skromní obyvatelé Sezimova Ústí by to asi nepřiznali, ale mají zřejmě nejlépe vybavené technické služby v Evropě. Žnečky, sečky, mlátičky, plečky, čističky, vysavače, odsavače, odfukovače, nakladače, podavače, překladače, vysypávače, zasypávače, prořezávače, naklepávače a celá řada dalších mně neznámých –ávačů a –eček: na všecky myslitelné činnosti mají v tomto Bohem navštíveném kraji vlastní stroj s obsluhou dvou až tří usměvavých specialistů v nažehlených montérkách. Úderem šesté ranní, ano, v Herodesovu hodinu, vyráží tato armáda do nekompromisního boje za Sezimovo Ústí krásnější. Bitva vrcholí kolem desáté, poté zvukový mrak sestávající z dokonalé řady vrčivých tónů předá na chvíli vládu nad městem vzduchu tetelícímu se v červencovém horku, aby se posléze vrátil a neztenčenou silou panoval až do tří. Celé vření a mravenčení sleduje se spokojeným úsměvem skrz francouzské okno svého panelákového bytu postarší paní v památeční silonové zástěře. Aby byl žánrový obrázek maloměstské letní idylky úplný, slušelo by se napsat „…a nedbalým pohybem ruky odehnala dotěrnou mouchu.“ Leč v Sezimově Ústí žádné mouchy nejsou. Kde jinde než v takto kafkovských kulisách se by se měla odehrávat už nevím kolikátá zátěžová zkouška tělesné i duševní integrity několika desítek jedinců, kteří místo aby trávili zaslouženou dovolenou či prázdniny v chlácholivém nicnedělání mezi lidmi, jimiž jsou milováni, raději se v partě škodolibých a uštěpačných kujónů navlíknou v největším sakrahicu do bílejch neprodyšnejch hadrů, v kerejch z člověka leje pot už jen dyž se zamyslí… jéšišmarjá to bylo vedro!… a zlepšují se v technikách taekwondo. Zlepšování děje se skokově. Cvičenec se skokem, zpravidla již druhý den poránu, dostane do stavu odsouzence lámaného kolem, a pocitu, že co nevidět vysílením padne. Zde se projevuje zkušená ruka trenérova, jež žáčka zcela (roz)padnout nenechá, leč v takto napjaté formě udrží při životě celý zbytek týdne, následnými výzvami o dobrovolnosti posilování donutí objevit dosud neznámé komnaty bolesti a utrpení a ještě se u toho v některých případech smát. Nemaje více, co by ztratil, neváhá dotyčný běhat po kolmé zdi, měnit v ďábelském kolotoči tekutý vzduch z tělocvičny za žhnoucí antukové duny, dále bublající asfaltový plac spartakiádních rozměrů, aby se navečer vrátil zpět do milé, tropicky přívětivé náruče jedné z obou tělocvičen, v nichž denně probíhaly poslední tělomorné aktivity. K opakování základních technik, osvěžování pozapomenutého a zkoušení nového je soustředění ideální. „Mladší“ pásky se mohou podívat, jak to s nimi jednou dopadne, když se nebudou mýt a chodit do školy, déle cvičící s nostalgií zavzpomínají na panensky čisté doby, kdy goro chagi považovali za nějaké divé zvíře. Motivující prostředí dovedlo nemálo jedinců k cvičení i mimo pevně stanovené tréninky, čímž ostatně nejlépe naplnili aktuální radu mistra Hwanga: „Já jeden uší, ón či muší!“ (Pro ne-koreanisty: Mistr ve zkratce naznačil, že cvičební jednotka s trenérem slouží k vysvětlení a základnímu seznámení se s novými technikami. Tyto techniky by pak měl student dále velice intenzivně opakovat samostatně, dokud v nich nenabude jistoty, a i potom se k nim průběžně vracet a procvičovat je.) Když už jsem se dostal ke klasikům, pronesl-li Kant slavnou sentenci o hvězdném nebi a mravním řádu, musel se inspirovat v Sezimově Ústí. Jinde hvězdy tak jasně neplanou. Výhled z oken sice na mnohých pokojích zakrývaly sušící se doboky a další výstrojní součásti, ale hloubku a pravdivost večerních debat, jež se občas mohly – ne, že by se tak dělo pravidelně – protáhnout přes doporučenou večerku, to neumenšilo. Podrobně jsme se věnovali anatomii (tedy kde nás co bolí, tíží, křečí, tahá a co křupe, skřípe, cuká a vrže), teorii tréninku (co můžeme ještě cvičit a co nás bude bolet potom), dále o nezastupitelné roli a všeobecné kultuře pitného režimu, ale nezapomněli jsme ani na historii taekwondo (co nás bolelo loni). Některá témata byla tak zajímavá, že přežila do druhého dne a snižovala bojovou připravenost některých z týmů, účastnících se dobrovolně pravidelného volejbalové turnaje. Jen nejtvrdší opatření, škarohlíd by hovořil o překročení hranice sociálního darwinismu, umožnila favorizovanému týmu konsolidovat své snažení a obhájit vítězství. Toliko propracovaný systém nuceného střídání po chybě, provedené sebekritiky a následného verbálního šikanování kolektivem upřel pozornost týmu žádoucím směrem a zabránil, aby se družstvo rozpadlo na menší skupinky, debatující a filozofující nad nedořešenými otázkami předešlé noci. Všeobecně vděčni bychom měli být osádce kuchyně. Znají nás už delší dobu a vědí, jak jsme plni zážitků, tedy že je zbytečné, nestydím se napsat přímo škodlivé, cpát do nás ještě nějaké jídlo. Lehká margarínová dietka á la Tricatel zanechá tělo plně akceschopné a mysl svěží, gurmánsky dávkované příchutě zdravě podráždí chuťové pohárky, ale nezjitří nadbytečně představivost (zejména pubescentům, tedy vlastně všem). V ohlédnutí po horkém červencovém týdnu v Sezimově Ústí se nejspíše shodneme, že člověk něco podobného jinde a jindy nezažije. Tak si to nenechte ujít a zase za rok, v propocených dobocích, místo abyste zaslouženou dovolenou či prázdniny někde prováleli… T. PS: Autor psal svůj příspěvek pod vlivem silných tišících látek a i jinak má sklon lhát a vymýšlet si. Většinu z předložených informací byste proto neměli brát vážně.