Je pondělí 12. ledna 2009, 4 hodiny odpoledne. Stojíme v odbavovací hale Ruzyňského letiště a trošku nervózně vyhlížíme ostatní „členy výpravy“ na Nový Zéland. Viděli jsme je jen jednou na informativní schůzce před odletem a jsme velmi zvědaví jací vlastně budou, protože se s nimi chystáme strávit příští měsíc na cestách „hlavou dolů“. Postupně se slézáme, zvědavě se vzájemně okukujeme a protože si nepamatujeme jak se kdo jmenuje, dostáváme se občas i do trapných situací. Konečně jsme všichni a můžeme nastoupit do letadla společnosti Korean Air na lince Praha – Soul. Letušky jsou příjemné a usměvavé, jen je mi jich trochu líto, když se s vypětím všech sil (všechny minimálně o hlavu a půl menší než já) pokoušejí zavřít úložné prostory nad hlavami cestujících. Byla jsem velmi zvědavá na to, jaké exotické jídlo dostaneme, ale vyfasovali jsme standardní neurčité maso s neurčitou omáčkou, rýži a zeleninou. Snad jedinou exotikou byl rýžový čaj, mimochodem poměrně odporný. Po více jak desetihodinovém a naštěstí velmi nudném letu, přistáváme na Letišti Incheon asi 70 km od Soulu. Léto, na které se všichni moc těšíme se zatím nekoná, venku je sice jasno, ale pořádně mrzne. Čtyři hodiny do dalšího letu trávíme obcházením obchodů na letišti, stále ještě vánočně vyzdobených, a odvážíme se dokonce konečně ochutnat i korejské jídlo. Dostáváme poměrně velké mísy něčeho, co na první pohled vypadá asi jako naše gulášová polévka, ale v té většinou neplavou mušle a krevety, ani bambus a zelí. K tomu dostaneme několik malých mističek s neurčitým, ale velmi ostře vyhlížejícím obsahem, dvě tenounké kovové tyčinky a dlouhou tenkou lžíci. Za pomoci těchto, pro nás velmi nešikovných nástrojů, se dáváme do jídla. S prvním ochutnáním nás zasáhne vlna ohně, pálí nás snad úplně všechno. Ještě, že je k tomu hromada rýže a voda s ledem. Když si za chvíli trochu zvykneme, postupně se odvažujeme vyzkoušet i obsah dalších mističek. Je tam samozřejmě Kimchi, ostrý kvašený zelný salát, nedílná součást korejského jídla, dále česnekové kuličky či kostičky co vypadají jako nakrájený ananas, ale nebýt omáčky neměly by vůbec žádnou chuť. Jediné, čeho se neodvážíme dotknout je červenohnědá pasta s kousky papriček a paprikovými zrníčky, i takle nás všechno pálí ještě v letadle do Aucklandu. Po dalších 10 hodinách jsme konečně „doskákali“, protože jinak se druhý let nazvat nedá, do největšího města na Novém Zélandu – Aucklandu. Před přistáním vyplňujeme vstupní formulář. Kromě obligátních otázek typu: „Vezete s sebou zbraně, drogy nebo více jak 10 000USD v hotovosti?“ nebo „Byl jste někdy ve vězení?“ je tu i něco nového a pro nás neobvyklého. Celá zadní strana formuláře je věnována ochraně před různými nákazami a nepůvodními biologickými druhy. Takže dobrých půl hodiny řešíme, kdy jsme byli naposledy v lese, kdy ve styku se zvířaty a kdy v obchodě s masem nebo na jatkách. Nakonec se přiznáváme pouze k tomu, že máme trekové boty (velmi riziková položka se speciální kolonkou ve formuláři), vzhledem k tomu, že je máme všichni na nohou, můžeme je zapřít jen velmi těžko. Celní prohlídka probíhá poměrně kuriózně. Nikoho moc nezajímá obsah našich zavazadel, za to velmi pečlivě a dlouho zkoumají podrážky našich pohorek. Protože jsme byli varováni, pohorky září čistotou, takže už jen desinfekční postřik a vzhůru za Zélandskou přírodou.Ve dveřích ven z letiště všichni dostaneme facku…..od horkého vzduchu, který za nimi číhá. Venku je 28 stupňů, sluníčko a mírný vánek. Kolem se zelenají stromy a palmy a my shazujeme téměř všechny vrstvy oblečení, léto je konečně tady! Z půjčovny nám přivezou auta a tady nastává první zrada….že se na Novém Zélandu jezdí vlevo, na to jsme byli psychicky připravení, ale na auta s automatickými převodovkami a obráceným ovládáním čehokoli, např. stěračů a směrovek, rozhodně ne. Dva odvážlivci sedají za volant a vyrážíme na strastiplnou cestu odpolední dopravní špičkou na nákup a do hotelu na předměstí Aucklandu. Cestou zablokujeme několik křižovatek a kruhových objezdů, vedoucí auto před námi bloudí a neustále mění směr, na což předem upozorní spuštěním stěračů. My už více o co jde, ale ostatní řidiči jsou z auta bezradně stojícího uprostřed křižovatky se spuštěnými stěrači za jasného dne poněkud zmatení. Konečně nacházíme tu správnou ulici a správný hotel. Mezi dveřmi pokojů upustíme veškerá zavazadla a vrháme se do bazénu mezi palmami, kvetoucími Magnóliemi a záplavou dalších květin. Někteří nedočkavci se ani nepřevléknou do plavek a skočí tam v šatech…naštěstí aspoň bez bot. K večeru v polospánku absolvujeme krátkou prohlídku centra Aucklandu a vyhlídkové věže Skytower a kolem deváté kolektivně usneme jako špalky. Ráno, za jasného sluníčka, v kraťasech a tílkách, vyrážíme směr „město“ Rotorua. V rámci vyrovnávání časového posunu máme naordinované cachtání v jezeře a válení ve stínu palem. Všeobecně se shodujeme na tom, že takhle nějak si představujeme leden. Další den nás čeká sopečná rezervace Waio-tapu. Už na parkovišti nás přivítá charakteristický zápach zkažených vajec, všude okolo mezi stromy a kapradinami stoupá pára a ozývá se syčení. Absolvujeme cca osmikilometrový okruh kolem barevných jezírek, děr s bublajícím bahnem, říček plných usazenin a syčících otvorů chrlících horkou páru. Vrcholem zdejšího programu je „gejzír“. Ve skutečnosti jde o fumarolu – asi metr vysoký špičatý útvar, ze kterého velkou rychlostí vyvěrá horká pára. Každý den v určenou hodinu do něj nalijí kýbl vody s mydlinkami, která se vevnitř ohřeje a začne tryskat ven. Za účelem této turistické atrakce, je kolem dřevěná tribuna a opodál stánky s občerstvením a suvenýry. Není to špatné, ale pokud jste, jako já, úchylové na barevné čmoudíky páchnoucí sírou a duhová jezírka, tak tím pravým místem pro Vás bude Island nebo Yellowstone. Odpoledne si opět užíváme letních radovánek na břehu jezera v městečku Taupo. Daleko za jezerem se bíle blýská náš zítřejší cíl: sopka Tongariro.A už je to tady, naše první pořádná tůra na Novém Zélandu. Všech deset se nás nasáčkuje do auta pro osm a vyrážíme. Vyzbrojeni jídlem, asi hektolitrem vody, tlustou vrstvou opalovacího krému a holemi, kterými se občas vzájemně ohrožujeme, začínáme stoupat po lávové cestičce směrem k dosud činnému Červenému kráteru Tongariro. Slunce praží jako pominuté a ještě před hlavním kopcem svlékáme většinu toho, co jsme na radu průvodkyně na sebe navlékli. Rozpálená láva přímo sálá horkem, vlečeme se do prudkého kopce a všeobecně doufáme, že brzy skončí. To je však jen marná touha, nejdříve se ještě musíme vyhrabat na strmý kráter tvořený sypkým kamením, lávou a struskou. Na vrcholu se do nás opře ledový vítr a všechny svlečené vrstvy putují zpět na svá místa. Naše námaha je ale odměněna více než dostatečně, výhled z kráteru rozhodně stojí za to. Kolem se rýsují další krátery, lávová pole a hluboko dole pod námi jasně září Smaragdová jezírka. Ta mají naprosto neuvěřitelnou barvu a v okolní šedo-černo-žluté krajině přímo svítí. Sice máme před sebou ještě minimálně 10 kilometrů, ale jsme naprosto nadšeni. Nadšení nám však nevydrží dlouho. Už večer se přiženou černé mraky a ráno leje jako z konve, je zima a dva členové výpravy mají zdravotní potíže. Ve slejváku a za mizerné nálady nakládáme věci do aut a odjíždíme směr Wellington. Jestliže v Aucklandu toho není moc k vidění, pak ve Wellingtonu vůbec nic, snad kromě přístavu. Krom toho tady mají jeden nepříjemný zvyk a to zavírat obchody, kromě potravin, nejpozději v pět hodin. V šest večer jsou ulice hlavního města o hodně liduprázdnější, než byste čekali a kromě hospod tu není naprosto co dělat, zavřené je i národní muzeum. Naštěstí jsme tu jen jeden večer a hned ráno odjíždíme lodí na jižní ostrov. I když od sebe nejsou ostrovy daleko, jsou poměrně rozdílné. Jižní ostrov není sopečný, je ještě méně obydlený a divočejší než severní. Proplouváme mezi zálivy a ostrůvky, kolem se všechno neskutečně zelená, ale je poměrně zima. Jižní ostrov je chladnější než severní. Naším cílem je dnes městečko Picton. Ráno, zatímco naši marodi shání v Pictonu doktora, my ostatní vyrážíme na Queen Charlotte Trek. Cesta vede vysoko nad mořem po většinou zalesněných hřebenech. Každý z Vás určitě ví, jak vypadá les……tady ale na svoje „české“ představy o lese zapomeňte. Zdejší les je směsí palem listnatých i jehličnatých stromů, juky, stromových kapradin a různých lián a mechů. Ve výsledku to vypadá jako pravěké lesy na obrázcích Zdeňka Buriana, kdyby se rozhrnulo listí a vykoukl na mě brontosaurus, tak by mě to snad ani moc nepřekvapilo. Mezerami mezi stromy je krásně vidět na zálivy a ostrůvky kolem kterých jsme včera jeli lodí. Je to zas něco jiného než sopky a čmoudíky na severním ostrově, a je to krásné. Na konec slezeme k moři a jdeme se konečně vykoupat. Kolem sice rostou palmy, ale voda je pořádně studená…rozhodně neodpovídá mým představám o teplotě moře v subtropických končinách a na zdejší poměry v červenci. Dalším cílem naší cesty je městečko Motueka a národní park Abel Tasman. Hlavní zdejší atrakcí je jízda člunem do některé z překrásných zátok. Čluny jsou na přívěsech za traktory a v nich sedí turisté oblečení do záchranných vest, jediné co chybí je voda. Ta je odtud vzdálená skoro kilometr. Jedeme ve člunu po silnici taženi traktorem a mě se vybavuje scéna z filmu Slavnosti sněženek….výlet Rudolfa Hrušínského a „rodiny“ na jejich úžasném stroji. Konečně nás šoupnou do vody a skutečná jízda může začít. Řítíme se kolem skal a ostrůvků směr Anchorage bey. Tam nás vyhodí ze člunu do vody – molo nějak nepostavili. Zátoka však rozhodně za malé namočení stojí, klidně by se tu dala natáčet Modrá laguna nebo něco podobného. Máme před sebou asi patnáctikilometrovou cestu zpět přes hřebeny a další krásné zátoky a cestou tisíce a tisíce naprosto kýčovitých pohledů a samozřejmě koupání v jasně modrém moři. Po několik příštích dní nás čeká krásné počasí a snad ještě krásnější výlety. Palačinkové skály v Punakaiki, výlet podél (a někdy i skrz) Fox River do jeskyně s krápníky, procházka podél krásné řeky s nezapamatovatelným jménem, řádění v metr a půl vysokých vlnách či návštěva na místní poměry historického zlatokopeckého městečka Shanty Town. Naší další zastávkou je ledovec Franz Josef Glacier. Zde absolvujeme asi jedinou nepovedenou tůru na Zélandu. Skoro čtyři hodiny se vláčíme po neuvěřitelně kluzkých kamenech na vyhlídku Robert´s point, odkud má být jednak dobrý pohled na ledovec a také snadná cesta přímo k jeho okraji. Nakonec se dovlečeme na malé zarostlé skalnaté místečko. Všude kolem stromy a jen jednou mezerou je vidět na ledovec velmi, ale velmi hluboko pod námi. Na to, že by se k němu dalo dojít, při pohledu na strmý sráz rychle zapomínáme. V neskutečném dusnu a snad 100% vlhkosti se vydáváme na cestu zpět. Leje z nás pot a dochází voda, naprosto zničení a vysušení jak tresky se vracíme na ubytování. Mezitím padne mlha a nevidíme ani z jedné chatky na druhou, natož pak na okolní hory. Na to, že bychom mohli další den vidět Mount Cook, nejvyšší horu Nového Zélandu, můžeme zapomenout. Přesouváme se do Queens Townu, na zdejší poměry opravdu města. Projíždíme mezi krásnými horami a neskutečně modrými jezery. Strávíme tu tři dny výlety kolem jezer a po hřebenech. Pak nás čeká Te-anau a s ním „vrchol“ naší cesty – Milford Trek. Na Milford Trek se každý den může vydat pouze 40 lidí, kteří mají cestu zamluvenou a zaplacenou. Do chat, které po cestě jsou, se jich víc nevejde. V Te-anau Downs necháváme auta a nastupujeme na poměrně velkou loď, která nás doveze do výchozího bodu. Naše skupinka oblečená do Moiry, fleesu a důkladných pohorek ostře kontrastuje s Japonci v „prestižích“, tenkých šusťákovkách a nezbytných kloboučcích. Užíváme si poslední chvíle luxusu a horké kávy zdarma. Očekávají nás čtyři dny cesty a tři noci v chatách s dalšími 30 cizími lidmi, bez elektřiny, mobilního signálu, teplé vody, odpadkových košů a dalších zbytečností…..za to s mnohdy až předimenzovaným množstvím malých, černých mušek, které nejsou skoro vidět a vůbec slyšet, ale o to víc koušou. První den je jen tak na rozcvičení. Kolem poledne nás vyloží loď v bodě nula a náš první cíl, Clinton Hut je vzdálen jen něco kolem 5 kilometrů po rovině. Fotíme se u cedule „Milford Trek“ a s úsměvem na rtech vyrážíme. Krosny a batohy nám nepřipadají moc těžké, přece jsme s sebou vzali jen to nejnutnější. Před druhou hodinou přicházíme na chatu. Zabíráme místa v ložnicích, dvou obrovských místnostech plných paland a rozhlížíme se kolem. Záhy zjišťujeme, že tu není naprosto co dělat. Do večeře daleko, jít není kam, protože kolem je bažina a neprostupný les, venku neskutečně koušou „send flies“ a uvnitř je nuda k ukousání. Zabíjíme čas jak se dá, společnost je tu opravdu velmi různorodá. Hodně Australanů, šestice mladých Angličanek, mladý německý pár, postarší manželé z Izraele, nebo nagelovaný elegán neznámého původu, všeobecně nazýván „švihákem lázeňským“. Konečně je osm hodin a jdeme do jídelny na pokec se strážcem parku. Ranger Ross má asi tak dva a půl metru a je mu něco mezi šedesáti a stopadesáti lety. Skoro hodinu mluví a nikdo z nás netuší o čem. Už jsme si zvykli, že zdejší „Kiwi English“ těžko rozumíme, ale tady se opravdu nechytáme, ale co, máme s sebou průvodkyni, která už trasu několikrát absolvovala, tak čeho se bát. V noci nás vzbudí charakteristické šumění a bubnování na střechu. Venku leje jako z konve. Další probuzení nastane kolem šesté hodiny ráno, sice zrovna neprší, ale ložnicí se šíří, kromě chrápání, ještě jiné podivné zvuky. „Švihák lázeňský“ balí svých pět švestek, v šeru shání věci a dává je do neskutečně šustivých igelitek. Když vstáváme, není už po něm ani stopy, za to má ale novou přezdívku „Šusťák“. Kolem deváté jsme připraveni vyrazit na první pořádnou etapu. Stojíme před jídelnou a nálada není zrovna optimistická. Naše průvodkyně Darina se musí kvůli zranění nohy vrátit a počkat na nás v hotelu, kolem leje a není nic vidět, z kuchyně se šíří příšerný smrad – Angličanky připálily ucho od hrnce a mušky koušou snad ještě víc než včera. Vycházíme za ustávajícího deště do zamlženého lesa, před sebou nějakých 17 kilometrů. Naštěstí brzy přestává pršet a objevuje se sluníčko. Mlha mizí, všude se lesknou krůpěje vody, ze stromů opadávají zářící kapky přímo nám za krk a celé je to nádherné. Znovu odkládáme přebytečné vrstvy oblečení a kocháme se nádherným ránem. Cesta jde dlouho po rovině krásným údolím, kolem stéká spousta vodopádů, obloha je neskutečně modrá, občas nějaký ten kýčovitý obláček, prostě paráda. Jen krosny se nám zdají nějak těžší než včera a to přesto, že jsme přeci jen něco málo ujedli. Pár kilometrů před cílem začíná cesta stoupat a tady se teprve váha krosen projeví opravdu naplno. Taky už konečně vidíme průsmyk, kterým musíme zítra projít, zdá se nám pořádně vysoký a strmý – a k tomu ta tuna zbytečností na zádech, včetně všech odpadků, které nelze odhodit. Na Mintaro Hut dorážíme poměrně utahaní – Šusťák, perfektně učesaný a nagelovaný, se už opaluje na rampě pro helikoptéru obklopen asi šesti dívkami a konverzuje se všemi najednou! Pečlivě si ohlídáme, že spí jinde než my. Vaříme večeři a následně vzdáváme pokusy o vykoupání v říčce. Jsme sice špinaví až hrůza, ale pud sebezáchovy je silnější než hygienické návyky. Nechceme být ani sežráni za živa, ani zmrazeni horskou vodou. Dost brzy ráno vyrážíme na třetí a podle plánku kritickou etapu. Čeká nás skoro tisíc metrů převýšení do McKinnonova průsmyku a potom nějakých patnáct set dolů k další chatě. Obloha je jasná, ale je zima a v údolích se válí chuchvalce mlhy. Stoupáme stinným úbočím pod ozářenými vrcholky hor, ruce nás zebou a od úst se kouří. Krosny se přes noc samy od sebe zdvojnásobily. Motáme se nekonečnými serpentinami a funíme jak banda splašených lokomotiv, vrcholek se přibližuje nekonečně pomalu.Konečně jsme v průsmyku a otevírá se nám nádherný výhled na druhou stranu. Kolem je úžasně modro, nad údolím visí mlžný závoj a na okolních horách se bělají ledovce a zbytky sněhu. Silný studený vítr nám ale nedovolí kochat se příliš dlouho. Ještě kousek nahoru a pak už dlouhý strmý sestup do zeleného příkrovu lesa hluboko pod námi. Cestou míjíme spousty vodopádů a vodopádků, všude kolem to bublá a zurčí a je to nádherné. Na poslední chatu docházíme dost pozdě a ještě více utahaní než včera, ale máme za sebou krásný den mezi ještě krásnějšími horami a jsme nadšeni. Všichni okolo jsou dnes o hodně méně hovorní a vůbec méně akční, Šusťák už pro jistotu spí.Poslední den ho nevidíme vůbec, zmizí snad ještě před svítáním. Také my vyrážíme hodně brzy, protože musíme stihnout loď ve 3 hodiny a do přístavu je to nějakých 18 kilometrů po cestách poničených nedávnou povodní. Je to dost otrava. Obloha je zatažená a my jdeme a jdeme nekonečným jednotvárným lesem a snažíme se nebýt sežráni muškami, které snad dnes mají rojení. Moc se těšíme, jak si na lodi dáme kávu, ale přijede pro nás taková kocábka, že jsme rádi, že se dostaneme suchou nohou na pevninu, o kávě nemůže být ani řeč. Na bráně do přístavu, s konečným číslem 33,5 mil od bodu nula, visí několik párů zničených pohorek….jak symbolické. Náš pobyt na Novém Zélandu se pomalu ale jistě blíží ke konci. Na programu už jsou jen dva dny v kopcích okolo městečka Wanaka a dva v městečku Twizel pod zdejší nejvyšší horou Mt Cook. Tam nás čeká poměrně jednoduchá tůra k ledovci, která je však zpestřena neskutečně horkým větrem, tak silným, že se jen s obtížemi držíme na více jak metr širokém dřevěném chodníčku. Pak už jen prohlídka města Christchurch a zdejší botanické zahrady a brzy ráno, 11. února, přesun na letiště na vnitrostátní let zpátky do Aucklandu. To se však neobešlo bez komplikací. Nejdříve jsem nemohli najít letiště! Když jsme ho konečně našli nastal neuvěřitelný zmatek kolem našeho odbavení. Nejprve jsme zaplatili letištní taxu a bylo nám řečeno, že naše zavazadla pošlou do Soulu, kde si je musíme vyzvednout, protože tam opustíme tranzitní prostor. Pak nám přímo u přepážky řekli, že zavazadla dostaneme v Aucklandu na vnitrostátním terminálu a musíme je znovu odbavit na tom mezinárodním a pak v Soulu znova a že, jen tak mimochodem, žádnou letištní taxu platit nemusíme a že nám ji vrátí. Teprve pak jsme se po mírném zmatku kolem „gejtu“ dostali do letadla – s pevnou vírou, že opravdu letí do Aucklandu, a to, pokud možno, včetně našich zavazadel. Za necelé dvě hodiny jsme tam opravdu byli a kupodivu s námi i naše zavazadla. Přesunuli jsme se do mezinárodního terminálu, kde nám kufry odbavili rovnou do Prahy a strašně se divili, proč bychom se s nimi chtěli v Soulu tahat. Prostě není nad přesné a jednoznačné informace. Za dalších skoro dvanáct hodin v letadle přistáváme v Soulu, tedy přesně řečeno v Incheonu. Tady nastává další drama s názvem korejská imigrační kontrola. Stojíme v nekonečné frontě, která se vůbec nehýbe a čekáme a čekáme. Když na nás konečně dojde řada, je to skoro jak v USA. Každé jméno hledají v počítači, fotí si nás a dělají kopie pasů, chybí jen otisky prstů. Naštěstí nikdo z nás nemá v pasu severokorejské razítko, to je prý jasná stopka. Naproti tomu naše americká víza působí vysloveně kladně, úředníci si je se zájmem prohlížejí. Jakmile všichni projdeme kontrolou, běhá už všechno jako na drátkách. Během pár minut máme odvoz do hotelu, kde jsou na nás připraveni, vítají nás a klaní se. Mírný zádrhel nastane, jen když se chceme podívat do centra Soulu vzdáleného asi 70 kilometrů. Nakonec se ale i to podaří domluvit – za dolary a v hotovosti – že by malý přivýdělek pro zdejší zaměstnance?? Nicméně ráno vyrážíme směr Soul. Jedeme mlhou, hustou tak, že by se dala krájet, okolo ale není rybníček Brčálník, ale jen blikající směrovky ostatních aut, jinak bílo a někde v tom bílu je moře. Ve městě je to pak malinko lepší, ale ne moc. Míjíme nejvyšší budovu v Koreji, fotbalový stadion postavený pro mistrovství světa, olympijský areál a pomaloučku se ranní zácpou prokousáváme k centru. Některé názvy jsou mi trochu povědomé, například Won Hyo bridge nebo Thong il road vedoucí ze Soulu do Panmunjonu na severokorejské hranici.Bohužel nemáme moc štěstí. Historická brána do Soulu i radnice jsou momentálně v lešení a hlavní třída před prezidentským palácem je totálně rozkopaná. Sochu admirála Ri-Son-Sina, po němž je pojmenován i jeden z tulů, i s modelem jeho lodi Kobukson vidíme jen z dálky a přes stavební ohrady. Všechno ale vynahradí návštěva jednoho ze zdejších paláců s nezapamatovatelným jménem Deoksugung. Mlhou začíná prosvítat sluníčko, ale okolní budovy jsou přeci jen trochu schované a neruší tolik dojem ze starého paláce, tichého ostrůvku v hektickém městě. Není tu skoro nikdo, žádné davy tlachajících a fotících japonců jako na Zélandu, a tak si můžeme v klidu prohlédnout trůnní sál i mnoho dalších zajímavých staveb – bohužel většinou popsaných jen v korejštině. Okolní město jako by se na okamžik schovalo a nechalo nás chvíli snít. Při odchodu stojí v bráně stráž v historickém brnění. Když už máme všechno vyfoceno a chystáme se odejít, zazní povely a stráže se začnou řadit. Mezi chodci na moderní rušné ulici se najednou vynoří druhá stráž na vystřídání.Velitelé se zdraví a předávají si cosi ozdobeného mnoha střapci. Rázem je kolem dav a cvakají foťáky. Vojáci mizí v davu a my musíme také jít, čeká nás devadesátiminutová cesta zpět na Letiště a skoro dvanáctihodinový let domů. Je dvanáctého února 2009 sedm večer. Stojíme u zavazadlových pásů na Ruzyňském letišti a trochu nervózně vyhlížíme svá zavazadla, tak jako ostatní „členové výpravy“, se kterými jsme měsíc žili a cestovali a kteří jsou pro nás teď skoro jako staří známí. Zdálo se to nekonečné a najednou je to pryč a my jsme zase zpátky v Čechách a „v realitě“. Nějak mi pořád nejde do hlavy, že za čtyři dny začíná semestr a musím do školy, že v neděli zase půjdu na trénink, ani to, že na nás venku čeká sníh a mráz. Moje mysl je ještě někde v nádherných novozélandských lesích a zátokách a doufám, že tam ještě chvíli vydrží.