Byl jsem naším trenérem požádán, abych jako člen reprezentační výpravy vytvořil článeček na téma „ Mistrovství světa „ v Uzbekistanu a podělil se tak s vámi o zážitky , pocity a zkušenosti z této vrcholné taekwonďácké soutěžní akce . Jelikož mi byl přírodou dán dřívější datum narození než většině z vás, přináležím dle pravidel TKD do věkové skupiny „ veterán“. Nicméně i přes tento „ hendykep“se vše pokusím formulovat z pohledu běžného závodníka . Rád bych se s vámi podělil nejen o sportovní , ale i o turisticko – poučné informace z této země . Tak tedy ….. I když sám sebe považuji za vcelku znalého cestovatele a zkušeností z cestování jsem za život pochytal poměrně hodně, netušil jsem, že pojem „ nové zážitky“ je vskutku takto nevyčerpatelný. Trasu PRAHA – TAŠKENT ( hlavní město Uzbekistanu) , létá společnost Aeroflot s mezipřistáním v Moskvě, kde už na nás čekaly první velké zážitky . Noční čekání v letištní hale, podobající se obchodnímu domu okresního formátu a la IGY , bohužel nebylo vskutku ničím příjemným. Otázku , kam se v takto preferovaném stánku podělo něco takového jako lavičky nebo sedačky, jsme během postávání v davu korzujících lidí přestali velmi rychle řešit a po vzoru již znalých cestujících z jiných částí světa, jsme vytvořili jakési pastevecké ležení na čemkoli. Prostě kdo co našel nebo ukořistil, na to se uhnízdil. Po čtyřech hodinkách strávených na různých krabicích a letácích potištěných azbukou, jsme se fakt už nemohli dočkat přistavení dalšího letadla na překonání delšího dílu naší cesty. Konečně je to tady a za další necelé 4 hodiny sedíme na přistávací ploše letiště v Taškentu . „Jupíííí.! No sláva.! Už jsme na fleku.!“ – bylo slyšet z mnoha úst při vystupování z letadla. „Ty jó, a to teplo?!!! No to je bomba!!!“ Přivítala nás totiž milá noční podzimní teplota kolem 25 stupínků Celsia. Ale brzy přišlo těžké ochlazení. Jo jo….. úřední šiml je v těchto zemích povýšen přímo do geniální rozměrů. Nic netušící, jsme se s radostnou jiskrou v oku nahrnuli do odbavovací haly, kde se za námi zaklaply dveře útrob celního prostoru opět na několik velmi dlouhých hodin .:-( Po několika urgentních výzvách a spoustě výhružných pohledů směrem k celní úřednici, která byla zodpovědná za vydání hromadného víza , jsme po vyplnění „formulářů pro formuláře“ a po drobné cenzuře ( promazání fotografií v digitálech „pánem v uniformě“ ), byli konečně propuštěni z letištní haly. Úleva byla neskutečná. Dokonce i autobus na nás celou tu dobu čekal před letištěm…..no nádhera ….. Jen takový podstatný detail nás docela překvapil . Autobus byl sestrojen totiž jen pro přepravu lidí, nikoliv zavazadel. Takže po delší meditaci , co s naší hromadou tašek, jsme s díky odmítli výzvu místních kolemsedících uzbeků – že prý nám to tady opravdu pohlídají J – a raději jsme na místě zanechali pár zdatných jedinců z našich vlastních řad jako ostrahu a jako následný doprovod zavazadel v dalším buse . Po příjezdu do hotelu na nás dýchlo poměrně atraktivní prostředí. Leč v danou chvíli jsme byli všichni silně utlumeni cestováním a „nově nabytými zkušenostmi“ z praktik cizí země takovým způsobem, že si nikdo nepřál nic jiného než postel. Je to tady a již v polospánku uléháme do stylově ustlaných postýlek. Tak, první část reprezentační výpravy – ta cestovatelská – byla za námi. Druhý den pobytu začíná krátkou seznamovací procházkou po blízkém okolí hotelu a bývalou vládní uličkou, obestavěnou hodně reprezentativními budovami . To už se ale v útrobách mnohých z nás ozývaly prapodivné neznámé zvuky. Zatím to každý přičítal nervozitě a změně prostředí. Bohužel realita v podobě těžkých střevních potíží doprovázených horečkou, se projevila velmi brzy po návratu na hotel. Ostatně mnohé z nás neopustila ani po návratu do Čech.! Ač jsme byli hned před první konzumací jídla velmi odborně a důsledně poučeni naší paní doktorkou Hankou o tom , co smíme a co ne, nikdo se této „uzbecké pomstě“ nedokázal ubránit. Sice jsme s ní hrdinně bojovali , ale tvrdošíjnost asijských bacilů se projevila v plné parádě. Jo jo, byl to zážiteček. Je tu další den . Zážitků plné záchody a to teprve vlastní závody ještě nezačaly. Vlastní uvítací ceremoniál ve sportovní hale a úvodní program byl vyloženě v duchu uzbecké kultury a jejich národních nástrojů. Trouby které vydávaly pouze jediný tón ( za to velmi silný ), nebyly pro naše evropská ouška sice tím pravým orechovým, ale chuť jsme si všichni spravili shlédnutím exhibice japonských mistrů TKD. Přiznám se bez mučení, že pro mě bylo asi největším zážitkem zacvičení nám tolik z názvu známé sestavy TONG-IL a přeražení 2 cm desky technikou sonkut tulgi, při které bohužel mistrovi krom desky praskl také jeden z prstů úderové plochy. Vše ale docvičil a zpřerážel bez známky jakéhokoliv zranění. Začátek je tedy za námi a začíají závody. První den běží ve znamení tulů všech juniorských i veteránských kategorií. Stres , nervozita , adrenalin , rozcvičování , přesvědčování sama sebe, že ten Dan-gun začíná opravdu takhle???!!!… a určitě nekončí jako Do-san???…. . to byl náboj , který doslova sálal z celé sportovní haly. Sám jsem vůbec nechápal , že se v tomto prostředí dá vlastně vůbec něco zacvičit. Než jsem si to ale stačil uvědomit, tak se z reproduktorů ozývá „rynk nambr tú tjul viteran tú dygrý… čong… ček ripublyk“ ( pro nezávodníky : ring číslo dva tul veteráni druhý dan modrá Česká republika ) . A jde se na to a …….. výsledek? Se svou průjmem zrychlenou technikou jsem se nakonec dostal dokonce přes několik svých soupeřů a byla z toho „stříbrná placka“. Z čehož jsem byl sám úplně v šoku. Ale vcelku příjemná realita. V technických sestavách týmů jsme – jako tongiláci – měli ještě jedno zastoupení,Tomáše Jungwirtha. Klucí juniorský měli suprově secvičeno . Předvedli parádní sestavu, ale sbor rozhodčích se bohužel přiklonil na stranu soupeře. Všechno si ale pak vynahradili ve speciálech, kde všechny přeskákali a získali zlato. Soutěž pak měla docela festovní tempo . Po mém prohraném souboji v matsogi se na nás již čekalo na ringu veteránské týmové sebeobrany. Ani jsem nestačil sundat všechny chrániče a už jsme sebou řezali o zem v hosinsoolu. Tady se nám velmi zadařilo a celou kategorii jsme dokonce vyhráli. Pak už bylo na řadě jen silové přerážení. Stojany, svařené z velmi úsporných trubiček, jen tak zlehka opřené o stěnu haly bez jakýchkoli dalších závaží, nebudily ani v nejmenším dojem, že by se do nich dala deska alespoň upnout, natož některá přerazit. Rozhodnutí poroty, že lze na každý stojan zavěsit nejvýše tři osoby z týmu závodníka jako závaží, bylo přímo spásným. Nakonec vše dopadlo vcelku také velmi příznivě a po usilovném zaměřování technik mezi hrozivě vykukující hrany dřevotřísky, která držela z obou stran „české wirokové desky“, jsem docílil – pro mě opět velmi nepochopitelného výsledku – bronzu. No a tak jsme se probouchali a procvičili až k samotnému závěru soutěže. Před námi je již jen finální After-party a poslední volný den, který jsme využili k výletu do města. Chtěli jsme ještě nakoupit pár dárečků a hlavně pěšmo zvládnout trasu ze sportovní haly do hotelu, kterou jsme v minulých dnech několikrát denně absolvovali autobusovou kolonou za doprovodu policejní eskorty. Celou trasu jsme zvládli celkem v pohodě. Nebýt čpících výfukových plynů z žigulíků , moskvičů a nekonečné řady smartů , byl by to docela dobrý výlet. Dokonce se u některých poněkud pozastavil samostatně fungující život střevně – uzbeckého parazita jehož intenzita se průběžně projevovala rychlostí chůze jednotlivých pěšců . Celou cestu jsme samozřejmě vnímali jak rozdíly ve stavu budov – od mramorem a zrcadly vykládaných budov po polorozbořené obývané činžáky, tak i rozdíly v lidech na ulici. Pohled na všudypřítomné špinavé žebráky a následně školáky / studenty v nažehlených stejnokrojích , je pro nás docela nevšední a hodně depresivní . Podle slov naší slečny průvodkyně (rodačka Uzbekistanu), která nás ostatně oddaně doprovázela během celého pobytu, je průměrný měsíční příjem na osobu v této zemi cca 900,– Kč !!! (v přepočtu na naši měnu. ) Zajímavé, že? Málokdo z nás si umí těžko něco takového vůbec představit. No nic. Je tu konec a odlet. Na celé reprezentační výpravě bylo vidět obrovské štěstí, že jedeme zpátky domů . Už po odstartování letadla z Moskvy každý vyhlížel první obrysy Prahy a zároveň si každý rovnal zážitky do šuplíků ve skříni zvané „Vzpomínky“. Je jich fakticky moc . Když po sobě čtu napsané řádky, tak jsem s hrůzou zjistil, že jsem vlastně nenapsal skoro nic kladného !!! Ale ono vlastně, o co jde, že jo? I v životě si musí každý vybrat to, co se mu líbí a na to co se mu nelíbí , co nejrychleji zapomenout, že? Jak se říká – všechno zlé je k něčemu dobré – je v tomto případě velice výstižné. Takže i já jsem si dovezl spoustu zkušeností, které bych zaručeně jinde nezískal. Poznal jsem spoustu nových správných lidiček , poznal jsem život v mikrosvětě státní reprezentace , okusil chuť vítězství i prohry na největší mezinárodní akci, pochytal obrovskou dávku zkušeností …….. no co si víc přát? Honza Chaloupka st.