Jak (taky) bylo na soustředění Co můžeš napsat dnes, neodkládej na zítřek, protože až za měsíc zjistíš, že máš chviličku času, budeš se těžko prodírat skrz další vzpomínky. Vzpomínám si, že… … jarní soustředění bylo čtyřdenní, od čtvrtka do neděle. Odjezd do Sezimova Ústí byl v 8.30 hodin. Zatímco v 7.57 hod. na shromaždišti nebyla ani noha (věřte mi), v 8.30 hodin už jsme nakládali batůžky, předběžně jsme byli rozepsaní na pokoje a první lidé nastupovali do autobusu. Před 8.35 hod. bouchly dveře a nabrali jsme směr. Hodinka v autobuse rychle utekla. Na závěr cesty, na dohled od ubytovny, pan řidič předvedl pětiminutovou dokonalou jízdu zručnosti mezi zaparkovanými auty, kterou by nechtěl nikdo z nás absolvovat ani s větším osobákem s časovým limitem 25 minut. Vystoupili jsme, bágly odložili před ubytovnou a nechali trenéra MUDr. Kaňku, ať dotvoří ubytování účastníků zájezdu. První čára přes rozpočet – ubytoval kluky s klukama a holky s holkama. Postupně jsme si brali klíče a odcházeli se zabydlet. Holkám se nedařilo odemknout dveře. Záhadu zamčených pokojů rozluštila až Ing. Vendula Králová, asistentka trenéra. Přirozeně inteligentní a znalá poměrů nás upozornila na fakt, že jsou prohozená čísla pokojů (101 a 106). Poděkovaly jsme, odemkly si a prohozenými čísly se nezabývaly. Kdo jste ještě nebyli na soustředku, pojedete a jste návštěvní typy, dobře si nastudujte plán budovy, ať pak nekoktáte na trenéra. Tréninky začaly zhurta – první byl zhruba za hodinu. Takový normální, jak jsme zvyklí z Budějek. Jen by takové normální tréninky nesměly být tři denně plus ranní rozcvička. Obvykle byla rozcvička v 7.30 hod., pak snídaně, v 10 hodin první trénink, pak oběd, v 16 hodin další trénink, pak večeře, ve 20 hodin večerní trénink (obvykle posilování). Tréninkový plán pana Kaňky je třeba obdivovat: ve čtvrtek jsme ještě byli zbytečně moc živí. V pátek jsme byli živí. V sobotu se dalo poznat, že jsme živí podle toho, že jsme dýchali. V sobotu dopoledne před začátkem tréninku jsem od nás odeslala přivleknuvšího se kolegu s tím, ať si najde jiný hřbitov. Večer jsem byla překvapená, že ještě zvedneme sklenice a nepotřebujeme brčko. V neděli ráno skorozaspal asi každý. Tongiláci vědí, že na tréninky se přichází nejpozději 5 minut před začátkem tréninku. Podezírám lidi z eSTéeMka, že jsou zvyklí přicházet 15 minut předem (byli na soustředku s námi a byli fajn, pozdravuji malou Péťu). Třicet vteřin před 7.30 se ozývaly zoufalé rány na skleněné dveře tělocvičny. K dovršení smůly lidí, kteří do tělocvičny potřebovali vletět smykem, se zabouchly dveře. Trenér velkomyslně odpustil kliky s odůvodněním, že je neděle. Tiché poděkování. Myslím si, že jen realisticky vyhodnotil situaci, a že naznal, že by bylo lepší, kdyby všichni dokončili celou rozcvičku. Jojo, rozcvička… Ještě v pátek brnkačka. Dlužno dodat, že náš trenér má takovou autoritu, že na následující trénink jsme se všichni – aniž bychom se domluvili – dostavili minimálně s patnáctiminutovým předstihem. I neprůšviháři. Byl to (pokud pomineme odpolední vybiku) poslední trénink. Každý měl sil právě tak na ten jeden trénink. Netuším, jak to trenér dokázal (na začátku jenom oznámil, že nám vymyslel věc, která nás bude bavit – a nelhal), ale na začátku tréninku jsme byli trosky a na konci jsme byli docela v pohodě. Odpolední vybíjená nás nedodemolovala, naopak, v autobuse už padaly vtipy, plány na léto a tak. Přitom už v pátek během dne dali někteří z nás šlofíka (i z usínání jde vytvořit působivý tul). V sobotu alespoň na chvíli usnula většina lidí. Ze seniorů se stávali veteráni. Z juniorů senioři. Jen děti tradičně vydržely úplně všechno. Za velkou výhodu považuji poměrně malý rozptyl technických stupňů – od žlutých po modré pásky, když nepočítám jeden bíložlutý a jeden červený, takže jsme v drtivé většině času cvičili všichni to samé. Trochu tuly, sparingy a sebeobranu, nějaké posilování, hodně cvičení s lapou, boj v chráničích a kopy. Po zdi jsme tentokrát neběhali, stačilo skákání přes dobrovolníky. Vendula byla nadšená, že může cvičit, trenér ji oproti letnímu soustředění coby asistentku využíval minimálně. Myslím, že tohle soustředko měla za odměnu. Nebyla uštvaná, strašně jí to slušelo a měla čas na lumpárny. Je škoda, že nejel nikdo další s vyšší úrovní (nemyslím společenskou), Vendula svého sparingpartnera s modrým páskem opatrně odboxovávala přes celou tělocvičnu. A poprvé v životě jsem u ní viděla skutečně zoufalý pohled, když cvičila se zeleným páskem. Bylo fajn, že si na ni mezi našimi tréninky trenér několikrát udělal čas a prošli spolu vyšší tuly. Pokud se ještě náhodou vám, výkonnostně zdatnějším, zdají důvody pro účast na jarním soustředění málo pádné, pojměte to, prosím, jako morální povinnost: trenér neměl po obědě (sparing)partnery na kafe! Když se zrovna netrénovalo, bylo možné si zahrát basket, pinčes, házet si s malým, oranžovým, rozprskávacím míčkem, zajít do kina na 204 anebo tak různě na návštěvu. Pila jsem naprosto vynikající čaj (nejdřív jsem myslela, že piju kafe). Jméno kolegy záměrně neuvádím. Ať v létě chvíli trvá, než ho taky objevíte. Myslím, že už vím, kdo zdědil po Mrakoplašovi Zavazadlo. Půl pracovního stolu a kromě formiček na vánoční cukroví celou kuchyň do batohu nezabalíte. Překvapilo mě, že neměl (anebo měl?) vyšívaný ubrus a kompletní porcelánový čajový servis. Mezi dospělými se neopomíjela ani krátká návštěva budovy naproti školní jídelně (nemyslím poštu) po večerním tréninku. Některé logistické detaily se ladily postupně, jako třeba včasná objednávka druhé večeře. Anebo vypití půl litru vody s džusem tak, aby člověk nekvákal a přitom stihl večerku. Myslím, že se sešli docela rozumní lidé, kteří věděli, proč jeli na soustředění a při tom se dokázali bavit. Málem bych zapomněla…Velice důležitou personou jarního soustředění byl Honza Pavlík. Na soustředění vyrazil s pochroumaným kolenem. Pošklebovala jsem se mu, že bude jen na obědy a večeře. Uznávám, že kdykoliv mohl, cvičil. Zvlášť během jím milovaných posilek. Uznávám, že je vůbec nejvíc nejlepší držič lap. A taky je příšerný fotograf. Absolutně nemá cit pro to, co se nefotí a kdy se nefotí. Jeho výtvory si opatrně nalistujte. My jsme se děsili jeho umění a uměním už v Sezimáku. A popřemýšlejte, jestli taky vyrazíte na příští soustředění. Nechat se vyfotit. A zmordovat. I zabavit. (autorka je členkou Školy Tong-il)